Je to 15 let, co mě opustil Člověk. Takový, jehož důležitost si pořádně uvědomuju až teď, protože tehdy jsem byla v pubertě a řešila poměrně velký problémy. A do toho taky samozřejmě ty rádobydůležitý píčoviny. Jedinej člověk, kterej mě měl bezpodmínečně rád, jedinej člověk, co mi dal najevo, že někam patřím. Jedinej člověk, co by mi dnes možná dokázal říct, proč je naše rodina tak zkurveně zpíčená. Moje babička.
Když jsem se dozvěděla, že umřela, zastavilo se mi srdce. Nechtěla jsem jí tehdy jít ani na pohřeb, protože jsem se cítila provinile a strašně moc to bolelo. Odjela jsem od ní tehdy v létě o týden dřív, protože mě jeden hrozně hezkej kluk pozval na rande. Babička sice umřela v době, kdy jsem tam už být neměla, ale stejně jsem se cítila hrozně, protože jsem s ní ten čas měla strávit.
Na spoustu let jsem babičku z mysli vytěsnila, přišla jsem o jedinýho milujícího člena rodiny a bolelo to tak hluboko, že bylo jednodušší dělat, že vlastně nikdy nebyla a že nebyla tak skvělá. Jenže ona byla. Před pár lety jsem přemýšlela, komu z naší rodiny jsem vlastně podobná. Vzhledem biologickému otci, ano, ale povahou? Otci ne. Matce už vůbec ne.
A pak jsem si vzpomněla na paní, co měla plnou náruč empatie, vždycky vás vyslechla, neustále něco pekla, četla, starala se o každý zatoulaný zvíře a nikdy nevyšla z domu bez nalíčených rtů a každému kolem sebe hrozně fandila. A i když jí lidi kolem neprojevovali lásku, nechovali se k ní hezky, neodradilo ji to. Naivní? Možná ano, ale rozhodně milující a chápavá.
Strašně ráda bych řekla, že tohle je ten člen rodiny, po kterém jsem, ale znělo by to troufale. Můžu říct asi jen to, že je to ten člen rodiny, po kterém bych chtěla být. A ještě můžu říct, že mi každý rok chybí víc a víc. Strašně mě mrzí, že jsem ji nestihla poznat víc a strašně mě mrzí, že jsem si ji tolik let v hlavě zapírala. Potřebovala bych její empatii, my všichni bychom ji potřebovali. A o těch buchtách ani nemluvím.
Žádné komentáře:
Okomentovat