Bitva u Morannonu

Moji spirálu pochyb a nenávisti vůči sobě odstartoval před měsícem jeden telefonát. S člověkem, co mi podobné stavy naděluje celý život.

První dny byly jen o pláči, hnusu v hlavě a přemlouvání se, abych vstala z postele. Dál to bylo o desítkách popsaných stran v deníku, pár veřejných zápisků, šťourání se, řešení, změna prostředí a práce, ujišťování se. Závěrem bylo rozhodnutí, že s tím člověkem prostě přeruším veškeré vztahy a bude.

Poslední tři dny už je mi vážně docela dobře a cítím, že brzy to bude úplně dobré. Ale jak to v životě a ve všech dobrých pohádkách bývá, když už se zdá, že je to dobré, přijde ta nejbrutálnější zkouška.
Jo, zavolal mi ten samý člověk. A navíc se s ním mám zítra vidět. Během pěti vteřin se to pracně sbíraný sebevědomí rozsypalo. Snad jen na chvíli.

Zítřek totiž bude zkouška toho, jak dobře jsem se ten měsíc připravovala. Jestli jsem si vystavěla skutečnou sílu, kterou neohrozí ani tenhle Sauron, nebo jsou to jen Potěmkinovy domky, co se rozsypou. Zítra mě čeká Bitva u Morannonu a já nevím, jestli mám v sobě celou armádu. Zítra mám možnost hodit prsten do Hory Osudu. Dobrý je, že nemám tak chlupatý nohy jako Frodo, ale blbý je, že s sebou nebudu mít ani toho Sama Křepelku, kterej byl sice někdy ňouma, ale bez něj by to ten pidižvík asi nedal.

Vím, že když to nezvládnu, vrátím se zas na začátek tohohle měsíce a bude to blbý. A to fakt nechci. Ale když to zvládnu, už mi bude dobře. Možná dokonce už po zbytek života. Když ukážeš strašidlu, že se ho nebojíš, už tě nemůže strašit. I když jste se ho 29 let předtím báli a mělo nad vámi veškerou moc.

Možná jsem neměla ten telefon zvedat a zůstat u rozhodnutí o ignoraci, ale možná by to nefungovalo. Nikdy jsem se boji nevyhýbala a vyhrávala jsem. Kdybych neotestovala svou sílu teď, možná by mě to pořád šimralo jako nedořešená věc, jako ten prsten. Tohle je moje Bitva u Morannonu a mým cílem není zničit nepřítele, ale nenechat se jím zlomit. Snad přiletí orli včas.

Eeey makaróny v hlavě

Napsalo mi dost lidí, že se mám jít léčit. Děkuju za starost, ale já nemám klinické deprese a nikdy bych se neodvážila tuhle hroznou nemoc bagatelizovat. Mé příčiny jsou spíše vnější, byť nesené od raného dětství. Párkrát za život jsem prostě zažila slušnou emo párty ve svojí hlavě.

A vím, že nejsem jediná. Moje hlava je kombinace veliký citlivosti, empatie, špatného dětství a do toho zbytečně vysokého IQ, které potřebuje všechno pochopit. V normálním stavu je to kombinace, za kterou jsem vděčná.
Jenže občas se tam někde něco zasekne, přeskočí to o jedno ozubený kolečko a mozek začne dostávat tolik raněných citů a vzpomínek ke zpracování, že to přestane zvládat, začne házet chybový hlášky, mezi něž patří "ty mě nemáš rád!" "Nic nemá smysl!" a moje moc oblíbená "Nikdo mě nemůže chtít!"

Nejdůležitější je najít sílu zastavit to. Zní to jednoduše, ale je to to nejtěžší. Zajít za Djem celý týhle ujetý párty, ať tu muziku vypne. Jemu se samozřejmě nechce, protože je to přece skvěle rozjetá párty s akcí "sebenenávist ke drinku zdarma!"
Jakmile se to na chvíli zastaví, jdu po těch ozubených kolečkách až k místu, kde se to celý podělalo. To vyřeším. Nic jinýho. Protože to, co přišlo potom, nebylo relevantní, to vytvářel nefunkční systém, ne já.
S čistou hlavou analyzuju jen to, co se pokazilo. Někdy je toho víc a málokdy se to podaří napoprvé. Takže do té doby spouštím podpůrný systém. Alespoň trochu uberu z práce, protože potřebuju víc spát, jelikož půl noci stejně civím do zdi a hlavně stíhat ty dobré věci, co člověku pomáhají. Změna prostředí, sport, trávení co nejvíce času venku, omezení alkoholu, psaní deníku a tentokrát, poprvé... říct lidem kolem, že mi musí pomoct.
Tohle je ostatně dobrej filtr na lidi. Když s tebou zůstane někdo i přes to, že mu neustále verbálně i neverbálně říkáš, ať od tebe odejde, tak to asi nebude úplně kretén.

Proto se neodvážím říct, že mám deprese. Dokážu vystopovat konkrétní problémy a bolístky, dokážu dál pracovat, necítím dlouhodobou rezignaci a po nějaké době, usilovné práci a mnoha popsaných stranách deníku se vracím sama zpět. Neumím si ani představit, o kolik více práce se sebou mají lidé se skutečnou depresí. O kolik jsou hlasy v jejich hlavách temnější. Ten jejich DJ Děv(p)ka má odhlučněný sluchátka a jejich prosby o pauzu neslyší. Když je jejich DJ Děv(p)ka vidí válet se bezmocně na zemi, bere to jako pokyn k puštění nejnovějšího hitu "Nikdo tě nemá rád, eeey makaróny v hlavě."
Vám bych chtěla říct, že jste dost dobří tak, jak jste. Jste dost silní, abyste tomu pičusovi ta sluchátka skopli z uší a zařvali na něj, že že mu další hodinu hraní nezaplatíte. Neříkejte mu to sami, ale s co největší podpůrnou armádou, jakou můžete sehnat. A zkuste být ve svých požadavcích na pomoc co nejvíc konkrétní. Hodně lidí se bojí pomoct, když neví, co mají dělat. Bojí se , že ublíží ještě víc. Ale skoro všichni vám pomůžou, když jim řeknete, co potřebujete. A ti, co ne, tak ty nepotřebujete vy.


Hrozně moc děkuju klukovi, co se kvůli mně překonává, chodí za hranice svojí komfortní zóny a říká věci, co by normálně neříkal. Děkuju hrstce kámošů, kteří se nenechali odradit. Ještě mi není úplně dobře, ale dělám na tom.

To temný není realita

Musím vstát, hlavně nesmím zůstat ležet, musím se zvednout, musím vstát z té postele. To temný není realita.
Když po dvou hodinách od zazvonění budíku konečně opravdu vstanu, je to největší úspěch toho dne.
Vím, co se děje, už to tady párkrát bylo, ve 14, v 17 a naposledy ve 23 letech. Dobrý je, že ty intervaly se prodlužují. A dobrý je, že vlastně už vím, co s tím dělat. Ale taky vím, že to nebude vyřešené lusknutím prstů. To temný není realita.

Zacyklila jsem se v myšlenkách a nedokázala to včas ubrzdit. Asi je celkem jedno, co je to za myšlenky, ale jsou temné a mají tendenci se prohlubovat nesmyslnými směry. Výsledkem je šílená únava, paranoia, strach. Terapeut? Ne, zatím ne, nic ve zlém, ale já se prostě nechci měsíce hrabat ve starých sračkách s člověkem, kterého neznám. Třeba na to dojde, ale zatím to zkouším po svém. Zkouším to, co mi zatím vždy pomohlo. To temný není realita.

Musím vstát, nesmím zůstat ležet. Jde na mě pláč. Dobře, tři minuty breč. Ale dýl ne. Rozdýchej to. To temný je jenom ve tvojí hlavě, to není realita. To temný není realita.

Ideální den je 7-7,5 hodin spánku, pak práce, sport, učení, večer přečíst čtvrt knihy, nebo s někým vypít čtvrt sudu vína. Teď trávím v posteli o 2-3 hodiny víc času, další dvě hodiny padnou na zírání do zdi a uklidňování se. Takže stíhám jen práci a večer se zmůžu na seriál, nebo film, který už znám. I můj karpální tunel mi naznačuje, že by neškodilo ubrat s prací. Dobře, budu přes léto méně pracovat. To temný není realita.

Mám ráda svoje normální, odvážný a trochu pitomě Mirandovský já, který toho dělá hodně, všechno chce zkusit a lidi po setkání s ním mají strašně dobrou náladu. Ta holka mi chybí a vím, že nechybí jen mně. Ta holka je teď zahrabaná v nánosech dek, blbostí a posmrkaných papírových kapesníčků, ale je tam, jen teď potřebuje svojí pomoc. A možná i tvojí. Věřím, že když na to nebudu sama, zvládnu to o něco rychleji. Ta holka se vrátí. Tohle je realita.

Ještě bych potřebovala, aby mi ráno někdo zavolal, abych líp vstávala. To temný není realita.

Zklamávám

Zklamávám sama sebe milionem drobností.
Zklamávám svoje kamarády. Záměrně. Ruším setkání a čekám, kdy se na mě kdo konečně vykašle.
Svýho kluka se po miliontý ptám na ty samé nesmysly a čekám, až mi řekne, že jo, že mám pravdu, že mě nesnáší a vlastně se mnou vůbec nechce bejt.
Zklamávám svojí kočku. Kupuju jí i kapsičky, který nemá tak moc ráda a čekám, kdy se konečně natrvalo odstěhuje k sousedce, co má ty dobrý granule. Zatím to neudělala. Zatím to neudělal nikdo z nich a já nechápu proč.

Čekám, kdy mě někdo z nich opustí, kdy někomu z nich dojde trpělivost a dost je v tom podporuju.
Jo, dementní.
Jsem zklamaná sama ze sebe a vím, že mě bolí hrozně moc věcí, jenže nevím, co to je. Jen to tuším a vím, že jsou to věci, ve kterých se fakt hrabat nechci. Radši čekám na někoho, kdo mi ublíží teď, abych mohla tu hlubokou, nepublikovatelnou bolest přesměrovat do něčeho konkrétního. Mít uchopitelný problém, na který se to může hodit.

Zklamávám sama sebe tímhle srabáctvím. Vím, že ty dávný a hluboký bolesti jsou mnohem větší, než zjizvená tvář a přiznané vzpomínky, je toho víc, než sama tuším. Nechci si vzpomínat. Nechci se v tom hrabat, chci normálně žít, ale nevím, jak se zbavit tý temnoty v hlavě, která se dere na povrch jen ve výkřicích "tak už mě taky konečně opusť!"