Odmalička jsem řešila, co bude, až se večer vrátím ze školky a později školy. Kdo a jak mi zase ublíží? Bude řev? Budou nové jizvy? A budou moje, nebo někoho jiného? Bude se mnou někdo mluvit? Musím být neustále ve střehu, protože nevím, co odkud přijde.
A když jsem v zájmu zachování sebe sama utekla, tak to zdaleka neskončilo, musela jsem se o sebe postarat, mít kde bydlet, co jíst, a protože jsem už tehdy byla cílevědomý a na sebe přísný pako, chtěla jsem toho dělat co nejvíc, co nejvíc se učit a stihnout všechno dohnat.
Věděla jsem, že díky tomu, v čem jsem vyrůstala, jsem hrozně pozadu, cítila jsem to. Nikde jsem nebyla a i když jsem chytrá, nestudovala jsem. Nikomu jsem neříkala, z čeho pocházím, protože jsem nechtěla ničí lítost a úlevy, nechtěla jsem, aby lidi říkali "Na to, co má za sebou, je dobrá." Chtěla jsem, aby to bylo: "Je fakt dobrá." Bez podmínek.
Můj mozek je docela schopnej, ale i na něj byly tři práce, samostudium a čtyři hodiny spánku denně už trochu moc a věnoval mi spánkový paralýzy. Bylo potřeba zvolnit, jenže tím se člověk snadno dostane do toho druhého extrému, kdy nedělá skoro nic a fakt se za to nemá rád.
Pořád mám pocit, že jsem hrozně pozadu a pořád jsem na sebe hodně tvrdá a pořád mám strach, že nebudu pro nikoho dost dobrá. Možná proto, že jsem nikdy neměla čas se zastavit a podívat se za sebe, jak strašně daleko jsem došla. Svoje schopnosti dokážu ocenit jen skrz ostatní. Jenže ostatní neznají celý příběh, nemají kontext. Já nikdy ani nechtěla, aby ho znali, protože jsem nestála o lítost, ale nedocházelo mi, že moje hodnota se právě od toho příběhu odvíjí.
Že i přes všechnu destrukci, ve které jsem vyrůstala, jsem konstruktivní a optimistickej člověk. Že přes to, kolik odmítnutí jsem prožila a že jsem žádnou rodičovskou bezpodmínečnou lásku nikdy nezažila, věřím na ní.
Mám svoje strachy a někdy hrozně zbytečně plaším, ale věřím, že mě může někdo milovat, protože jsem dost zajímavej objekt. Celý svůj dospělý život jsem se snažila od svýho životního příběhu odstřihnout a vybudovat si novej, vlastní, podle toho, na co mám reálně schopnosti, jenže ono to asi úplně nepůjde, protože vždycky budu narážet na třecí plochy těch dvou životů. Nevím, jestli vyprávění mého příběhu k něčemu bude, ale kdyby se ten příběh nestal, možná bych nebyla tak paličatě nezdolná.
