Moji spirálu pochyb a nenávisti vůči sobě odstartoval před měsícem jeden telefonát. S člověkem, co mi podobné stavy naděluje celý život.
První dny byly jen o pláči, hnusu v hlavě a přemlouvání se, abych vstala z postele. Dál to bylo o desítkách popsaných stran v deníku, pár veřejných zápisků, šťourání se, řešení, změna prostředí a práce, ujišťování se. Závěrem bylo rozhodnutí, že s tím člověkem prostě přeruším veškeré vztahy a bude.
Poslední tři dny už je mi vážně docela dobře a cítím, že brzy to bude úplně dobré. Ale jak to v životě a ve všech dobrých pohádkách bývá, když už se zdá, že je to dobré, přijde ta nejbrutálnější zkouška.
Jo, zavolal mi ten samý člověk. A navíc se s ním mám zítra vidět. Během pěti vteřin se to pracně sbíraný sebevědomí rozsypalo. Snad jen na chvíli.
Zítřek totiž bude zkouška toho, jak dobře jsem se ten měsíc připravovala. Jestli jsem si vystavěla skutečnou sílu, kterou neohrozí ani tenhle Sauron, nebo jsou to jen Potěmkinovy domky, co se rozsypou. Zítra mě čeká Bitva u Morannonu a já nevím, jestli mám v sobě celou armádu. Zítra mám možnost hodit prsten do Hory Osudu. Dobrý je, že nemám tak chlupatý nohy jako Frodo, ale blbý je, že s sebou nebudu mít ani toho Sama Křepelku, kterej byl sice někdy ňouma, ale bez něj by to ten pidižvík asi nedal.
Vím, že když to nezvládnu, vrátím se zas na začátek tohohle měsíce a bude to blbý. A to fakt nechci. Ale když to zvládnu, už mi bude dobře. Možná dokonce už po zbytek života. Když ukážeš strašidlu, že se ho nebojíš, už tě nemůže strašit. I když jste se ho 29 let předtím báli a mělo nad vámi veškerou moc.
Možná jsem neměla ten telefon zvedat a zůstat u rozhodnutí o ignoraci, ale možná by to nefungovalo. Nikdy jsem se boji nevyhýbala a vyhrávala jsem. Kdybych neotestovala svou sílu teď, možná by mě to pořád šimralo jako nedořešená věc, jako ten prsten. Tohle je moje Bitva u Morannonu a mým cílem není zničit nepřítele, ale nenechat se jím zlomit. Snad přiletí orli včas.
Žádné komentáře:
Okomentovat