čtvrtek 28. ledna 2016

Klavír

Určitě to znáte. Jdete, ničeho si nevšímáte a najednou vás to praští. Vůně. Totální rozhození z vaší aktuální činnosti. Protože ať chcete nebo ne, musíte se zastavit a přemýšlet odkud tu vůni znáte. Vybaví se vám nějaké útržky vzpomínek, častějc spíš emoce, nálada s tou vůní spojená. Pokud v sobě vytěsňujete část života, některý vzpomínky, byť třeba nechtěně, může vás pak jedna pitomá vůně naprosto rozhodit. Připomenout to, o čem jste ani netušili nebo na to nikdy nevzpomínali.

Ten klavír vypadal neškodně. Ale ta vůně.

Kousek od našeho domu bydlela v řadě udržovaných domků kamarádka. Jméno už si fakt nepamatuju, třeba Hanka, měla dlouhý kaštanový vlnitý vlasy a byla starší než já, už chodila do školy, zatímco já se pořád plácala ve školce. Měla krásnou maminku a velkýho tatínka a já k nim hrozně ráda chodila.
Vonělo to tam úplně jinak než u nás. Takový ty gumový zvířátka co se daly do vany a ony se tam pod tou teplou vodou rozpustily, udělaly pěnu a krásně to vonělo po celým bytě. A taky klavír. Černej s vysokým leskem, kolem kterýho jsem chodila obloukem, abych ho náhodou nerozladila nebo nepoškrábala. Maminka Hanky si čte.

"Co to čteš? An-na Ka-re-nina?"
Zalapala po dechu.
"Ty umíš číst? Jak je to možný? Kdo tě to naučil?"
"Mám doma kostičky s písmenkama a umim říkanku co je v knížce a ty písmenka vypadaj stejně."

Chvíli si mě prohlížela, já rudla, sklopila oči, bála jsem se, co přijde, ticho nevěstí nic dobrýho, protože nikdy netrvá dlouho, to jsem věděla moc dobře. Natáhla ruku k mojí hlavě. Já instinktivně uhla a zakryla si hlavu rukama, ale ona mě pohladila, což mě vyděsilo ještě víc. Zvedla se a šla za Hanky tatínkem, po chvíli se vrátili, aby se mě zeptali, jestli se nechci učit s Hankou a hrát taky na klavír. Že bych mohla ťukat do kláves, který vyluzujou ty úžasný melodie? Pořád vyděšená, ale řekla jsem jo.

Četla jsem s maminkou Hanky knížky.

Anna Karenina je jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Nebejt tý vůně klavíru, kterej mi přišel dneska do cesty, ani bych si nevzpomněla, že jsem s ní přišla do styku už dávno před tím.

Hanky tatínek a někdy Hanka mě učili hrát na klavír, brzo jsem vydrnkala všechny ovčáky, ovečky, poupátka. Chválili mě. Byl to hrozně zvláštní pocit. Poprvý ve mně začalo růst něco jako hrdost, sebevědomí, důvěra k někomu dospělýmu, pocit že na vás někomu záleží.

"Už je pozdě, pojď, doprovodím tě domů."
Světlo na chodbě nesvítí, zvonek, podruhý, potřetí, nic. Až se konečně otevřely dveře a s nima i objekt mojí úzkosti. Tohle rozhodně není vůně gelových zvířátek, co v teplý vodě udělaj pěnu.
"Přivedl jsem vám Zuzanku domů, už i večeřela. Víte, že umí číst a je moc talentovaná i u klavíru?"
"Hm, dík. Padej dovnitř."
Poslední pohled na Hanky tátu. Usmál se na mě povzbudivě, snažil se, ale bylo to spíš zoufalej pokus o dodání trochu síly.
"Ahoj strejdo."
"Ahoj Zuzanko, zítra přijdeš zas hrát, viď?"
"No tak to určitě. Motat holce hlavu klavírem v nóbl baráku. Já jí to z tý hlavy zas dostanu, to se neboj. Stejná jak její matka, taky by furt jen četla a teplá večeře nikde. Kráva zasraná. Na mě si vyskakovat nebude."

Dveře se zabouchly. Tma, ale ne ticho. Ne klid. Ne pohlazení. Ne láska. Ne klavír.

Ležim tu s hlavou na klavíru, protože voní stejně jako ten, na který jsem drnkala ty ovčáky. Jako to, u kterýho jsem se nemusela bát každýho prudkýho pohybu. Jako to, u kterýho se nikomu nic nemohlo stát.
Jako malá jsem nebrečela, ale co by to bylo za klavír, aby nezvládl pár slz za tu malou holku a za ty cizí rodiče, jejichž jména si nepamatuju, ale zpětně jim děkuju za to malý světlo.