Určitě to znáte. Jdete,
ničeho si nevšímáte a najednou vás to praští. Vůně. Totální rozhození
z vaší aktuální činnosti. Protože ať chcete nebo ne, musíte se zastavit a
přemýšlet odkud tu vůni znáte. Vybaví se vám nějaké útržky vzpomínek, častějc
spíš emoce, nálada s tou vůní spojená. Pokud v sobě vytěsňujete část
života, některý vzpomínky, byť třeba nechtěně, může vás pak jedna pitomá vůně
naprosto rozhodit. Připomenout to, o čem jste ani netušili nebo na to nikdy
nevzpomínali.
Ten klavír vypadal neškodně. Ale ta vůně.
Kousek
od našeho domu bydlela v řadě udržovaných domků kamarádka. Jméno už si
fakt nepamatuju, třeba Hanka, měla dlouhý kaštanový vlnitý vlasy a byla starší
než já, už chodila do školy, zatímco já se pořád plácala ve školce. Měla
krásnou maminku a velkýho tatínka a já k nim hrozně ráda chodila.
Vonělo
to tam úplně jinak než u nás. Takový ty gumový zvířátka co se daly do vany a
ony se tam pod tou teplou vodou rozpustily, udělaly pěnu a krásně to vonělo po
celým bytě. A taky klavír. Černej s vysokým leskem, kolem kterýho jsem
chodila obloukem, abych ho náhodou nerozladila nebo nepoškrábala. Maminka Hanky si čte.
"Co to čteš? An-na Ka-re-nina?"
Zalapala po dechu.
"Ty umíš číst? Jak je to možný? Kdo tě to naučil?"
"Mám doma kostičky s písmenkama a umim říkanku co je v knížce a ty písmenka vypadaj stejně."
Zalapala po dechu.
"Ty umíš číst? Jak je to možný? Kdo tě to naučil?"
"Mám doma kostičky s písmenkama a umim říkanku co je v knížce a ty písmenka vypadaj stejně."
Chvíli
si mě prohlížela, já rudla, sklopila oči, bála jsem se, co přijde, ticho
nevěstí nic dobrýho, protože nikdy netrvá dlouho, to jsem věděla moc dobře.
Natáhla ruku k mojí hlavě. Já instinktivně uhla a zakryla si hlavu rukama,
ale ona mě pohladila, což mě vyděsilo ještě víc. Zvedla se a šla za Hanky
tatínkem, po chvíli se vrátili, aby se mě zeptali, jestli se nechci učit
s Hankou a hrát taky na klavír. Že bych mohla ťukat do kláves, který
vyluzujou ty úžasný melodie? Pořád vyděšená, ale řekla jsem jo.
Četla
jsem s maminkou Hanky knížky.
Anna Karenina je jedna z mých nejoblíbenějších knížek.
Nebejt tý vůně klavíru, kterej mi přišel dneska do cesty, ani bych si
nevzpomněla, že jsem s ní přišla do styku už dávno před tím.
Hanky
tatínek a někdy Hanka mě učili hrát na klavír, brzo jsem vydrnkala všechny
ovčáky, ovečky, poupátka. Chválili mě. Byl to hrozně zvláštní pocit. Poprvý ve
mně začalo růst něco jako hrdost, sebevědomí, důvěra k někomu dospělýmu,
pocit že na vás někomu záleží.
"Už je pozdě, pojď, doprovodím tě domů."
Světlo na chodbě nesvítí, zvonek, podruhý, potřetí, nic. Až se konečně otevřely dveře a s nima i objekt mojí úzkosti. Tohle rozhodně není vůně gelových zvířátek, co v teplý vodě udělaj pěnu.
"Přivedl jsem vám Zuzanku domů, už i večeřela. Víte, že umí číst a je moc talentovaná i u klavíru?"
"Hm, dík. Padej dovnitř."
Světlo na chodbě nesvítí, zvonek, podruhý, potřetí, nic. Až se konečně otevřely dveře a s nima i objekt mojí úzkosti. Tohle rozhodně není vůně gelových zvířátek, co v teplý vodě udělaj pěnu.
"Přivedl jsem vám Zuzanku domů, už i večeřela. Víte, že umí číst a je moc talentovaná i u klavíru?"
"Hm, dík. Padej dovnitř."
Poslední
pohled na Hanky tátu. Usmál se na mě povzbudivě, snažil se, ale bylo to spíš
zoufalej pokus o dodání trochu síly.
"Ahoj strejdo."
"Ahoj Zuzanko, zítra přijdeš zas hrát, viď?"
"No tak to určitě. Motat holce hlavu klavírem v nóbl baráku. Já jí to z tý hlavy zas dostanu, to se neboj. Stejná jak její matka, taky by furt jen četla a teplá večeře nikde. Kráva zasraná. Na mě si vyskakovat nebude."
"Ahoj strejdo."
"Ahoj Zuzanko, zítra přijdeš zas hrát, viď?"
"No tak to určitě. Motat holce hlavu klavírem v nóbl baráku. Já jí to z tý hlavy zas dostanu, to se neboj. Stejná jak její matka, taky by furt jen četla a teplá večeře nikde. Kráva zasraná. Na mě si vyskakovat nebude."
Dveře
se zabouchly. Tma, ale ne ticho. Ne klid. Ne pohlazení. Ne láska. Ne klavír.
Ležim tu s hlavou na klavíru, protože voní stejně jako ten,
na který jsem drnkala ty ovčáky. Jako to, u kterýho jsem se nemusela bát
každýho prudkýho pohybu. Jako to, u kterýho se nikomu nic nemohlo stát.
Jako malá jsem nebrečela, ale co by to bylo za klavír, aby
nezvládl pár slz za tu malou holku a za ty cizí rodiče, jejichž jména si
nepamatuju, ale zpětně jim děkuju za to malý světlo.