Chystám se na čtyřdenní cestu. Kdybych v sobě měla alespoň trochu víry, nazvala bych to "duchovní pouť," ale bohužel dar víry nemám, nevěřím v boha, bohyni, horoskopy, karty, vibrace, ani znamení v sedlinách. Jediný, čemu bych byla ochotná věřit, je pes Paul Anka, který v Gilmorových děvčatech předpovídal na pouti budoucnost. Psa Paula Anku nemám a moje kočka Frida předpovídá tak akorát nedostatek hovězích kapsiček. Takže to není duchovní cesta, ale "v učebnicích o PTSD psali, že dle výzkumů je pro oběť vhodné, aby se krizové situaci opětovně vystavovala a pokusila se dané místo, či situaci uvést do jiného kontextu," což úplně nezní.
Chci dojít až k domu, kde se mi staly zlé věci, což je asi 130 kilometrů. Jo, proč pěšky? O tom se přece v učebnicích nepíše. No, nepíše, ale chůze je skvělá věc. Sama se sebou mám už nějakou dobu takovou dohodu. Když se ocitnu v krizi, rozejde se se mnou kluk, mojí hlavě o kolečko přeskočí, dám tomu 100 kilometrů. "Až uběhnu 100 kilometrů, bude mi líp." Protože když nevím co se sebou a situace jde mimo mojí kontrolu, dělám něco, co kontrolovat můžu. Ujít, nebo uběhnout 100 kilometrů je poměrně reálný cíl, který ale nejsem schopná splnit během dvou dnů. Kupuju si čas na přemýšlení a přitom mám alespoň jednu věc, ke které se upnu, když se všechno kolem zbortí. Navíc se při běhu, nebo dlouhé chůzi soustředíte na důležitější věci, než je zlomený srdce. Na bolavá lýtka, puchýřek na patě, hlavně nešlápnout na toho *křup* šnečka a "jak je sakra možný, že mě předběhnul 70letý pán?!"
Jo a taky se bojím i ve dne sama v lese. Když jsem s někým, tak ne, to klidně i v noci usnu a nevím o světě, ale jakmile jsem v lese sama, je mi to nepříjemné. A má cesta povede z velké části přes les a spát budu asi taky venku, ale ano, jinak se mám docela ráda.
Původně jsem přemýšlela o pouti do Santiaga, ale k tomuto účelu je důležitější dojít právě k tomuto domu a přestat dělat, že neexistuje a nikdy se to nestalo. Samozřejmě, že se bojím, že je to špatný nápad, že mě to bude bolet, že se tam sesypu a už se neseberu. Ale právě proto tam nejedu vlakem, protože bych ty tři hodiny neřešila nic jiného. Jdu pěšky, takže se zatím nejvíc bojím puchýřků na patách, divokých prasat a abych nepotkala 70letýho turistu, co bude rychlejší, než já.
Píšeš nádherně. A jestli jsi vážně zvládla sama přespávat v lese v noci, máš můj velký obdiv.
OdpovědětVymazat