Neduchovní pouť

Chystám se na čtyřdenní cestu. Kdybych v sobě měla alespoň trochu víry, nazvala bych to "duchovní pouť," ale bohužel dar víry nemám, nevěřím v boha, bohyni, horoskopy, karty, vibrace, ani znamení v sedlinách. Jediný, čemu bych byla ochotná věřit, je pes Paul Anka, který v Gilmorových děvčatech předpovídal na pouti budoucnost. Psa Paula Anku nemám a moje kočka Frida předpovídá tak akorát nedostatek hovězích kapsiček. Takže to není duchovní cesta, ale "v učebnicích o PTSD psali, že dle výzkumů je pro oběť vhodné, aby se krizové situaci opětovně vystavovala a pokusila se dané místo, či situaci uvést do jiného kontextu," což úplně nezní.

Chci dojít až k domu, kde se mi staly zlé věci, což je asi 130 kilometrů. Jo, proč pěšky? O tom se přece v učebnicích nepíše. No, nepíše, ale chůze je skvělá věc. Sama se sebou mám už nějakou dobu takovou dohodu. Když se ocitnu v krizi, rozejde se se mnou kluk, mojí hlavě o kolečko přeskočí, dám tomu 100 kilometrů. "Až uběhnu 100 kilometrů, bude mi líp." Protože když nevím co se sebou a situace jde mimo mojí kontrolu, dělám něco, co kontrolovat můžu. Ujít, nebo uběhnout 100 kilometrů je poměrně reálný cíl, který ale nejsem schopná splnit během dvou dnů. Kupuju si čas na přemýšlení a přitom mám alespoň jednu věc, ke které se upnu, když se všechno kolem zbortí. Navíc se při běhu, nebo dlouhé chůzi soustředíte na důležitější věci, než je zlomený srdce. Na bolavá lýtka, puchýřek na patě, hlavně nešlápnout na toho *křup* šnečka a "jak je sakra možný, že mě předběhnul 70letý pán?!"

Jo a taky se bojím i ve dne sama v lese. Když jsem s někým, tak ne, to klidně i v noci usnu a nevím o světě, ale jakmile jsem v lese sama, je mi to nepříjemné. A má cesta povede z velké části přes les a spát budu asi taky venku, ale ano, jinak se mám docela ráda.

Původně jsem přemýšlela o pouti do Santiaga, ale k tomuto účelu je důležitější dojít právě k tomuto domu a přestat dělat, že neexistuje a nikdy se to nestalo. Samozřejmě, že se bojím, že je to špatný nápad, že mě to bude bolet, že se tam sesypu a už se neseberu. Ale právě proto tam nejedu vlakem, protože bych ty tři hodiny neřešila nic jiného. Jdu pěšky, takže se zatím nejvíc bojím puchýřků na patách, divokých prasat a abych nepotkala 70letýho turistu, co bude rychlejší, než já.

Babička

Je to 15 let, co mě opustil Člověk. Takový, jehož důležitost si pořádně uvědomuju až teď, protože tehdy jsem byla v pubertě a řešila poměrně velký problémy. A do toho taky samozřejmě ty rádobydůležitý píčoviny. Jedinej člověk, kterej mě měl bezpodmínečně rád, jedinej člověk, co mi dal najevo, že někam patřím. Jedinej člověk, co by mi dnes možná dokázal říct, proč je naše rodina tak zkurveně zpíčená. Moje babička.

Když jsem se dozvěděla, že umřela, zastavilo se mi srdce. Nechtěla jsem jí tehdy jít ani na pohřeb, protože jsem se cítila provinile a strašně moc to bolelo. Odjela jsem od ní tehdy v létě o týden dřív, protože mě jeden hrozně hezkej kluk pozval na rande. Babička sice umřela v době, kdy jsem tam už být neměla, ale stejně jsem se cítila hrozně, protože jsem s ní ten čas měla strávit.

Na spoustu let jsem babičku z mysli vytěsnila, přišla jsem o jedinýho milujícího člena rodiny a bolelo to tak hluboko, že bylo jednodušší dělat, že vlastně nikdy nebyla a že nebyla tak skvělá. Jenže ona byla. Před pár lety jsem přemýšlela, komu z naší rodiny jsem vlastně podobná. Vzhledem biologickému otci, ano, ale povahou? Otci ne. Matce už vůbec ne.

A pak jsem si vzpomněla na paní, co měla plnou náruč empatie, vždycky vás vyslechla, neustále něco pekla, četla, starala se o každý zatoulaný zvíře a nikdy nevyšla z domu bez nalíčených rtů a každému kolem sebe hrozně fandila. A i když jí lidi kolem neprojevovali lásku, nechovali se k ní hezky, neodradilo ji to. Naivní? Možná ano, ale rozhodně milující a chápavá.

Strašně ráda bych řekla, že tohle je ten člen rodiny, po kterém jsem, ale znělo by to troufale. Můžu říct asi jen to, že je to ten člen rodiny, po kterém bych chtěla být. A ještě můžu říct, že mi každý rok chybí víc a víc. Strašně mě mrzí, že jsem ji nestihla poznat víc a strašně mě mrzí, že jsem si ji tolik let v hlavě zapírala. Potřebovala bych její empatii, my všichni bychom ji potřebovali. A o těch buchtách ani nemluvím.