Neduchovní pouť

Chystám se na čtyřdenní cestu. Kdybych v sobě měla alespoň trochu víry, nazvala bych to "duchovní pouť," ale bohužel dar víry nemám, nevěřím v boha, bohyni, horoskopy, karty, vibrace, ani znamení v sedlinách. Jediný, čemu bych byla ochotná věřit, je pes Paul Anka, který v Gilmorových děvčatech předpovídal na pouti budoucnost. Psa Paula Anku nemám a moje kočka Frida předpovídá tak akorát nedostatek hovězích kapsiček. Takže to není duchovní cesta, ale "v učebnicích o PTSD psali, že dle výzkumů je pro oběť vhodné, aby se krizové situaci opětovně vystavovala a pokusila se dané místo, či situaci uvést do jiného kontextu," což úplně nezní.

Chci dojít až k domu, kde se mi staly zlé věci, což je asi 130 kilometrů. Jo, proč pěšky? O tom se přece v učebnicích nepíše. No, nepíše, ale chůze je skvělá věc. Sama se sebou mám už nějakou dobu takovou dohodu. Když se ocitnu v krizi, rozejde se se mnou kluk, mojí hlavě o kolečko přeskočí, dám tomu 100 kilometrů. "Až uběhnu 100 kilometrů, bude mi líp." Protože když nevím co se sebou a situace jde mimo mojí kontrolu, dělám něco, co kontrolovat můžu. Ujít, nebo uběhnout 100 kilometrů je poměrně reálný cíl, který ale nejsem schopná splnit během dvou dnů. Kupuju si čas na přemýšlení a přitom mám alespoň jednu věc, ke které se upnu, když se všechno kolem zbortí. Navíc se při běhu, nebo dlouhé chůzi soustředíte na důležitější věci, než je zlomený srdce. Na bolavá lýtka, puchýřek na patě, hlavně nešlápnout na toho *křup* šnečka a "jak je sakra možný, že mě předběhnul 70letý pán?!"

Jo a taky se bojím i ve dne sama v lese. Když jsem s někým, tak ne, to klidně i v noci usnu a nevím o světě, ale jakmile jsem v lese sama, je mi to nepříjemné. A má cesta povede z velké části přes les a spát budu asi taky venku, ale ano, jinak se mám docela ráda.

Původně jsem přemýšlela o pouti do Santiaga, ale k tomuto účelu je důležitější dojít právě k tomuto domu a přestat dělat, že neexistuje a nikdy se to nestalo. Samozřejmě, že se bojím, že je to špatný nápad, že mě to bude bolet, že se tam sesypu a už se neseberu. Ale právě proto tam nejedu vlakem, protože bych ty tři hodiny neřešila nic jiného. Jdu pěšky, takže se zatím nejvíc bojím puchýřků na patách, divokých prasat a abych nepotkala 70letýho turistu, co bude rychlejší, než já.

Babička

Je to 15 let, co mě opustil Člověk. Takový, jehož důležitost si pořádně uvědomuju až teď, protože tehdy jsem byla v pubertě a řešila poměrně velký problémy. A do toho taky samozřejmě ty rádobydůležitý píčoviny. Jedinej člověk, kterej mě měl bezpodmínečně rád, jedinej člověk, co mi dal najevo, že někam patřím. Jedinej člověk, co by mi dnes možná dokázal říct, proč je naše rodina tak zkurveně zpíčená. Moje babička.

Když jsem se dozvěděla, že umřela, zastavilo se mi srdce. Nechtěla jsem jí tehdy jít ani na pohřeb, protože jsem se cítila provinile a strašně moc to bolelo. Odjela jsem od ní tehdy v létě o týden dřív, protože mě jeden hrozně hezkej kluk pozval na rande. Babička sice umřela v době, kdy jsem tam už být neměla, ale stejně jsem se cítila hrozně, protože jsem s ní ten čas měla strávit.

Na spoustu let jsem babičku z mysli vytěsnila, přišla jsem o jedinýho milujícího člena rodiny a bolelo to tak hluboko, že bylo jednodušší dělat, že vlastně nikdy nebyla a že nebyla tak skvělá. Jenže ona byla. Před pár lety jsem přemýšlela, komu z naší rodiny jsem vlastně podobná. Vzhledem biologickému otci, ano, ale povahou? Otci ne. Matce už vůbec ne.

A pak jsem si vzpomněla na paní, co měla plnou náruč empatie, vždycky vás vyslechla, neustále něco pekla, četla, starala se o každý zatoulaný zvíře a nikdy nevyšla z domu bez nalíčených rtů a každému kolem sebe hrozně fandila. A i když jí lidi kolem neprojevovali lásku, nechovali se k ní hezky, neodradilo ji to. Naivní? Možná ano, ale rozhodně milující a chápavá.

Strašně ráda bych řekla, že tohle je ten člen rodiny, po kterém jsem, ale znělo by to troufale. Můžu říct asi jen to, že je to ten člen rodiny, po kterém bych chtěla být. A ještě můžu říct, že mi každý rok chybí víc a víc. Strašně mě mrzí, že jsem ji nestihla poznat víc a strašně mě mrzí, že jsem si ji tolik let v hlavě zapírala. Potřebovala bych její empatii, my všichni bychom ji potřebovali. A o těch buchtách ani nemluvím.

Bitva u Morannonu

Moji spirálu pochyb a nenávisti vůči sobě odstartoval před měsícem jeden telefonát. S člověkem, co mi podobné stavy naděluje celý život.

První dny byly jen o pláči, hnusu v hlavě a přemlouvání se, abych vstala z postele. Dál to bylo o desítkách popsaných stran v deníku, pár veřejných zápisků, šťourání se, řešení, změna prostředí a práce, ujišťování se. Závěrem bylo rozhodnutí, že s tím člověkem prostě přeruším veškeré vztahy a bude.

Poslední tři dny už je mi vážně docela dobře a cítím, že brzy to bude úplně dobré. Ale jak to v životě a ve všech dobrých pohádkách bývá, když už se zdá, že je to dobré, přijde ta nejbrutálnější zkouška.
Jo, zavolal mi ten samý člověk. A navíc se s ním mám zítra vidět. Během pěti vteřin se to pracně sbíraný sebevědomí rozsypalo. Snad jen na chvíli.

Zítřek totiž bude zkouška toho, jak dobře jsem se ten měsíc připravovala. Jestli jsem si vystavěla skutečnou sílu, kterou neohrozí ani tenhle Sauron, nebo jsou to jen Potěmkinovy domky, co se rozsypou. Zítra mě čeká Bitva u Morannonu a já nevím, jestli mám v sobě celou armádu. Zítra mám možnost hodit prsten do Hory Osudu. Dobrý je, že nemám tak chlupatý nohy jako Frodo, ale blbý je, že s sebou nebudu mít ani toho Sama Křepelku, kterej byl sice někdy ňouma, ale bez něj by to ten pidižvík asi nedal.

Vím, že když to nezvládnu, vrátím se zas na začátek tohohle měsíce a bude to blbý. A to fakt nechci. Ale když to zvládnu, už mi bude dobře. Možná dokonce už po zbytek života. Když ukážeš strašidlu, že se ho nebojíš, už tě nemůže strašit. I když jste se ho 29 let předtím báli a mělo nad vámi veškerou moc.

Možná jsem neměla ten telefon zvedat a zůstat u rozhodnutí o ignoraci, ale možná by to nefungovalo. Nikdy jsem se boji nevyhýbala a vyhrávala jsem. Kdybych neotestovala svou sílu teď, možná by mě to pořád šimralo jako nedořešená věc, jako ten prsten. Tohle je moje Bitva u Morannonu a mým cílem není zničit nepřítele, ale nenechat se jím zlomit. Snad přiletí orli včas.

Eeey makaróny v hlavě

Napsalo mi dost lidí, že se mám jít léčit. Děkuju za starost, ale já nemám klinické deprese a nikdy bych se neodvážila tuhle hroznou nemoc bagatelizovat. Mé příčiny jsou spíše vnější, byť nesené od raného dětství. Párkrát za život jsem prostě zažila slušnou emo párty ve svojí hlavě.

A vím, že nejsem jediná. Moje hlava je kombinace veliký citlivosti, empatie, špatného dětství a do toho zbytečně vysokého IQ, které potřebuje všechno pochopit. V normálním stavu je to kombinace, za kterou jsem vděčná.
Jenže občas se tam někde něco zasekne, přeskočí to o jedno ozubený kolečko a mozek začne dostávat tolik raněných citů a vzpomínek ke zpracování, že to přestane zvládat, začne házet chybový hlášky, mezi něž patří "ty mě nemáš rád!" "Nic nemá smysl!" a moje moc oblíbená "Nikdo mě nemůže chtít!"

Nejdůležitější je najít sílu zastavit to. Zní to jednoduše, ale je to to nejtěžší. Zajít za Djem celý týhle ujetý párty, ať tu muziku vypne. Jemu se samozřejmě nechce, protože je to přece skvěle rozjetá párty s akcí "sebenenávist ke drinku zdarma!"
Jakmile se to na chvíli zastaví, jdu po těch ozubených kolečkách až k místu, kde se to celý podělalo. To vyřeším. Nic jinýho. Protože to, co přišlo potom, nebylo relevantní, to vytvářel nefunkční systém, ne já.
S čistou hlavou analyzuju jen to, co se pokazilo. Někdy je toho víc a málokdy se to podaří napoprvé. Takže do té doby spouštím podpůrný systém. Alespoň trochu uberu z práce, protože potřebuju víc spát, jelikož půl noci stejně civím do zdi a hlavně stíhat ty dobré věci, co člověku pomáhají. Změna prostředí, sport, trávení co nejvíce času venku, omezení alkoholu, psaní deníku a tentokrát, poprvé... říct lidem kolem, že mi musí pomoct.
Tohle je ostatně dobrej filtr na lidi. Když s tebou zůstane někdo i přes to, že mu neustále verbálně i neverbálně říkáš, ať od tebe odejde, tak to asi nebude úplně kretén.

Proto se neodvážím říct, že mám deprese. Dokážu vystopovat konkrétní problémy a bolístky, dokážu dál pracovat, necítím dlouhodobou rezignaci a po nějaké době, usilovné práci a mnoha popsaných stranách deníku se vracím sama zpět. Neumím si ani představit, o kolik více práce se sebou mají lidé se skutečnou depresí. O kolik jsou hlasy v jejich hlavách temnější. Ten jejich DJ Děv(p)ka má odhlučněný sluchátka a jejich prosby o pauzu neslyší. Když je jejich DJ Děv(p)ka vidí válet se bezmocně na zemi, bere to jako pokyn k puštění nejnovějšího hitu "Nikdo tě nemá rád, eeey makaróny v hlavě."
Vám bych chtěla říct, že jste dost dobří tak, jak jste. Jste dost silní, abyste tomu pičusovi ta sluchátka skopli z uší a zařvali na něj, že že mu další hodinu hraní nezaplatíte. Neříkejte mu to sami, ale s co největší podpůrnou armádou, jakou můžete sehnat. A zkuste být ve svých požadavcích na pomoc co nejvíc konkrétní. Hodně lidí se bojí pomoct, když neví, co mají dělat. Bojí se , že ublíží ještě víc. Ale skoro všichni vám pomůžou, když jim řeknete, co potřebujete. A ti, co ne, tak ty nepotřebujete vy.


Hrozně moc děkuju klukovi, co se kvůli mně překonává, chodí za hranice svojí komfortní zóny a říká věci, co by normálně neříkal. Děkuju hrstce kámošů, kteří se nenechali odradit. Ještě mi není úplně dobře, ale dělám na tom.

To temný není realita

Musím vstát, hlavně nesmím zůstat ležet, musím se zvednout, musím vstát z té postele. To temný není realita.
Když po dvou hodinách od zazvonění budíku konečně opravdu vstanu, je to největší úspěch toho dne.
Vím, co se děje, už to tady párkrát bylo, ve 14, v 17 a naposledy ve 23 letech. Dobrý je, že ty intervaly se prodlužují. A dobrý je, že vlastně už vím, co s tím dělat. Ale taky vím, že to nebude vyřešené lusknutím prstů. To temný není realita.

Zacyklila jsem se v myšlenkách a nedokázala to včas ubrzdit. Asi je celkem jedno, co je to za myšlenky, ale jsou temné a mají tendenci se prohlubovat nesmyslnými směry. Výsledkem je šílená únava, paranoia, strach. Terapeut? Ne, zatím ne, nic ve zlém, ale já se prostě nechci měsíce hrabat ve starých sračkách s člověkem, kterého neznám. Třeba na to dojde, ale zatím to zkouším po svém. Zkouším to, co mi zatím vždy pomohlo. To temný není realita.

Musím vstát, nesmím zůstat ležet. Jde na mě pláč. Dobře, tři minuty breč. Ale dýl ne. Rozdýchej to. To temný je jenom ve tvojí hlavě, to není realita. To temný není realita.

Ideální den je 7-7,5 hodin spánku, pak práce, sport, učení, večer přečíst čtvrt knihy, nebo s někým vypít čtvrt sudu vína. Teď trávím v posteli o 2-3 hodiny víc času, další dvě hodiny padnou na zírání do zdi a uklidňování se. Takže stíhám jen práci a večer se zmůžu na seriál, nebo film, který už znám. I můj karpální tunel mi naznačuje, že by neškodilo ubrat s prací. Dobře, budu přes léto méně pracovat. To temný není realita.

Mám ráda svoje normální, odvážný a trochu pitomě Mirandovský já, který toho dělá hodně, všechno chce zkusit a lidi po setkání s ním mají strašně dobrou náladu. Ta holka mi chybí a vím, že nechybí jen mně. Ta holka je teď zahrabaná v nánosech dek, blbostí a posmrkaných papírových kapesníčků, ale je tam, jen teď potřebuje svojí pomoc. A možná i tvojí. Věřím, že když na to nebudu sama, zvládnu to o něco rychleji. Ta holka se vrátí. Tohle je realita.

Ještě bych potřebovala, aby mi ráno někdo zavolal, abych líp vstávala. To temný není realita.

Zklamávám

Zklamávám sama sebe milionem drobností.
Zklamávám svoje kamarády. Záměrně. Ruším setkání a čekám, kdy se na mě kdo konečně vykašle.
Svýho kluka se po miliontý ptám na ty samé nesmysly a čekám, až mi řekne, že jo, že mám pravdu, že mě nesnáší a vlastně se mnou vůbec nechce bejt.
Zklamávám svojí kočku. Kupuju jí i kapsičky, který nemá tak moc ráda a čekám, kdy se konečně natrvalo odstěhuje k sousedce, co má ty dobrý granule. Zatím to neudělala. Zatím to neudělal nikdo z nich a já nechápu proč.

Čekám, kdy mě někdo z nich opustí, kdy někomu z nich dojde trpělivost a dost je v tom podporuju.
Jo, dementní.
Jsem zklamaná sama ze sebe a vím, že mě bolí hrozně moc věcí, jenže nevím, co to je. Jen to tuším a vím, že jsou to věci, ve kterých se fakt hrabat nechci. Radši čekám na někoho, kdo mi ublíží teď, abych mohla tu hlubokou, nepublikovatelnou bolest přesměrovat do něčeho konkrétního. Mít uchopitelný problém, na který se to může hodit.

Zklamávám sama sebe tímhle srabáctvím. Vím, že ty dávný a hluboký bolesti jsou mnohem větší, než zjizvená tvář a přiznané vzpomínky, je toho víc, než sama tuším. Nechci si vzpomínat. Nechci se v tom hrabat, chci normálně žít, ale nevím, jak se zbavit tý temnoty v hlavě, která se dere na povrch jen ve výkřicích "tak už mě taky konečně opusť!"

Důležitost příběhu

Odmalička jsem řešila, co bude, až se večer vrátím ze školky a později školy. Kdo a jak mi zase ublíží? Bude řev? Budou nové jizvy? A budou moje, nebo někoho jiného? Bude se mnou někdo mluvit? Musím být neustále ve střehu, protože nevím, co odkud přijde.

A když jsem v zájmu zachování sebe sama utekla, tak to zdaleka neskončilo, musela jsem se o sebe postarat, mít kde bydlet, co jíst, a protože jsem už tehdy byla cílevědomý a na sebe přísný pako, chtěla jsem toho dělat co nejvíc, co nejvíc se učit a stihnout všechno dohnat.

Věděla jsem, že díky tomu, v čem jsem vyrůstala, jsem hrozně pozadu, cítila jsem to. Nikde jsem nebyla a i když jsem chytrá, nestudovala jsem. Nikomu jsem neříkala, z čeho pocházím, protože jsem nechtěla ničí lítost a úlevy, nechtěla jsem, aby lidi říkali "Na to, co má za sebou, je dobrá." Chtěla jsem, aby to bylo: "Je fakt dobrá." Bez podmínek.

Můj mozek je docela schopnej, ale i na něj byly tři práce, samostudium a čtyři hodiny spánku denně už trochu moc a věnoval mi spánkový paralýzy. Bylo potřeba zvolnit, jenže tím se člověk snadno dostane do toho druhého extrému, kdy nedělá skoro nic a fakt se za to nemá rád.

Pořád mám pocit, že jsem hrozně pozadu a pořád jsem na sebe hodně tvrdá a pořád mám strach, že nebudu pro nikoho dost dobrá. Možná proto, že jsem nikdy neměla čas se zastavit a podívat se za sebe, jak strašně daleko jsem došla. Svoje schopnosti dokážu ocenit jen skrz ostatní. Jenže ostatní neznají celý příběh, nemají kontext. Já nikdy ani nechtěla, aby ho znali, protože jsem nestála o lítost, ale nedocházelo mi, že moje hodnota se právě od toho příběhu odvíjí.
Že i přes všechnu destrukci, ve které jsem vyrůstala, jsem konstruktivní a optimistickej člověk. Že přes to, kolik odmítnutí jsem prožila a že jsem žádnou rodičovskou bezpodmínečnou lásku nikdy nezažila, věřím na ní.

Mám svoje strachy a někdy hrozně zbytečně plaším, ale věřím, že mě může někdo milovat, protože jsem dost zajímavej objekt. Celý svůj dospělý život jsem se snažila od svýho životního příběhu odstřihnout a vybudovat si novej, vlastní, podle toho, na co mám reálně schopnosti, jenže ono to asi úplně nepůjde, protože vždycky budu narážet na třecí plochy těch dvou životů. Nevím, jestli vyprávění mého příběhu k něčemu bude, ale kdyby se ten příběh nestal, možná bych nebyla tak paličatě nezdolná.