čtvrtek 28. ledna 2016

Klavír

Určitě to znáte. Jdete, ničeho si nevšímáte a najednou vás to praští. Vůně. Totální rozhození z vaší aktuální činnosti. Protože ať chcete nebo ne, musíte se zastavit a přemýšlet odkud tu vůni znáte. Vybaví se vám nějaké útržky vzpomínek, častějc spíš emoce, nálada s tou vůní spojená. Pokud v sobě vytěsňujete část života, některý vzpomínky, byť třeba nechtěně, může vás pak jedna pitomá vůně naprosto rozhodit. Připomenout to, o čem jste ani netušili nebo na to nikdy nevzpomínali.

Ten klavír vypadal neškodně. Ale ta vůně.

Kousek od našeho domu bydlela v řadě udržovaných domků kamarádka. Jméno už si fakt nepamatuju, třeba Hanka, měla dlouhý kaštanový vlnitý vlasy a byla starší než já, už chodila do školy, zatímco já se pořád plácala ve školce. Měla krásnou maminku a velkýho tatínka a já k nim hrozně ráda chodila.
Vonělo to tam úplně jinak než u nás. Takový ty gumový zvířátka co se daly do vany a ony se tam pod tou teplou vodou rozpustily, udělaly pěnu a krásně to vonělo po celým bytě. A taky klavír. Černej s vysokým leskem, kolem kterýho jsem chodila obloukem, abych ho náhodou nerozladila nebo nepoškrábala. Maminka Hanky si čte.

"Co to čteš? An-na Ka-re-nina?"
Zalapala po dechu.
"Ty umíš číst? Jak je to možný? Kdo tě to naučil?"
"Mám doma kostičky s písmenkama a umim říkanku co je v knížce a ty písmenka vypadaj stejně."

Chvíli si mě prohlížela, já rudla, sklopila oči, bála jsem se, co přijde, ticho nevěstí nic dobrýho, protože nikdy netrvá dlouho, to jsem věděla moc dobře. Natáhla ruku k mojí hlavě. Já instinktivně uhla a zakryla si hlavu rukama, ale ona mě pohladila, což mě vyděsilo ještě víc. Zvedla se a šla za Hanky tatínkem, po chvíli se vrátili, aby se mě zeptali, jestli se nechci učit s Hankou a hrát taky na klavír. Že bych mohla ťukat do kláves, který vyluzujou ty úžasný melodie? Pořád vyděšená, ale řekla jsem jo.

Četla jsem s maminkou Hanky knížky.

Anna Karenina je jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Nebejt tý vůně klavíru, kterej mi přišel dneska do cesty, ani bych si nevzpomněla, že jsem s ní přišla do styku už dávno před tím.

Hanky tatínek a někdy Hanka mě učili hrát na klavír, brzo jsem vydrnkala všechny ovčáky, ovečky, poupátka. Chválili mě. Byl to hrozně zvláštní pocit. Poprvý ve mně začalo růst něco jako hrdost, sebevědomí, důvěra k někomu dospělýmu, pocit že na vás někomu záleží.

"Už je pozdě, pojď, doprovodím tě domů."
Světlo na chodbě nesvítí, zvonek, podruhý, potřetí, nic. Až se konečně otevřely dveře a s nima i objekt mojí úzkosti. Tohle rozhodně není vůně gelových zvířátek, co v teplý vodě udělaj pěnu.
"Přivedl jsem vám Zuzanku domů, už i večeřela. Víte, že umí číst a je moc talentovaná i u klavíru?"
"Hm, dík. Padej dovnitř."
Poslední pohled na Hanky tátu. Usmál se na mě povzbudivě, snažil se, ale bylo to spíš zoufalej pokus o dodání trochu síly.
"Ahoj strejdo."
"Ahoj Zuzanko, zítra přijdeš zas hrát, viď?"
"No tak to určitě. Motat holce hlavu klavírem v nóbl baráku. Já jí to z tý hlavy zas dostanu, to se neboj. Stejná jak její matka, taky by furt jen četla a teplá večeře nikde. Kráva zasraná. Na mě si vyskakovat nebude."

Dveře se zabouchly. Tma, ale ne ticho. Ne klid. Ne pohlazení. Ne láska. Ne klavír.

Ležim tu s hlavou na klavíru, protože voní stejně jako ten, na který jsem drnkala ty ovčáky. Jako to, u kterýho jsem se nemusela bát každýho prudkýho pohybu. Jako to, u kterýho se nikomu nic nemohlo stát.
Jako malá jsem nebrečela, ale co by to bylo za klavír, aby nezvládl pár slz za tu malou holku a za ty cizí rodiče, jejichž jména si nepamatuju, ale zpětně jim děkuju za to malý světlo.



sobota 15. února 2014

Pohádka o zebře - Věnováno k narozeninám milovnici zeber, neskutečně energické ženě a mé náhradní mámě


Byla jednou jedna zebra, a ta zebra byla jedna. Narodila se totiž v zajetí, a než stihla dospět, ztratila oba své rodiče. Zebra z toho byla tolik smutná, že žalem přišla téměř o všechny své světlé pruhy a byla skoro celá černá a pořád nešťastná. Pánové, kteří zebru v zajetí drželi, se rozhodli, že ji propustí na svobodu, protože zebra, která nevypadá jako zebra, ale jako obyčejný černý kůň, pro ně nemá moc velkou hodnotu.

Zebra se tedy vydala do světa. Rozhodla se hledat další zebry, nebo alespoň nějakou spřízněnou duši. Jednou při procházce parkem zaslechla zebra rozhovor dědečka s vnukem. Dědeček vyprávěl o autech a velkých kamiónech, které jezdí po celém světě a vozí zboží z dalekých zemí až k nám. Na závěr nezapomněl připojit i poučnou poznámku o běhání přes silnici a kladl vnoučkovi na srdce, aby vždy používal zebru. Zebra zpozorněla a rozhodla se dědečka s vnoučkem sledovat.

Dědeček s vnoučkem zanedlouho vyšli z parku do města a dědeček znovu připomněl vnoučkovi poučku o zebrách. „Podívej, dědečku, támhle jedna je! Můžeme přejít silnici,“ zvolal chlapec, a dědeček spokojeně přikývnul.
Zebra se rozhlížela všude kolem sebe, ale žádnou zebru neviděla, jen na silnici bylo pár bílých pruhů, po kterých dědeček s vnukem prošli. Byla z toho zmatená. Očichávala pruhy, zdravila je, ale ta podivná, ležící zebra nijak nereagovala. Najednou kolem sebe slyšela troubení aut. Řidiči již byli nervózní, proč je na silnici tak dlouho. Chlapec si zmateného zvířete všimnul a zvolal:
„Dědečku! Ten kůň!“. Dědeček ani chvilku neváhal a odvedl zvíře ke kraji. Zebra se trochu uklidnila, a pravila:
„Děkuji vám za záchranu, ale já nejsem kůň, já jsem zebra.“ Chlapec si zebru pořádně prohlédnul a všimnul si několika malých bílých pruhů.
„Odpusť, vypadá to, že jsi přišla o své bílé pruhy.“ Zebra sklopila smutně hlavu a řekla:
„Ano, ztratila jsem své rodiče, žila jsem v zajetí a neznám žádné jiné zebry. Myslela jsem, že je najdu zde, ale jsem z toho zmatená. To je přejetá zebra? Proč po ní chodíte?“
Dědeček se usmál a řekl:
 „Milá zebro, tady své soukmenovce bohužel nenajdeš. Ani živé, ani mrtvé. Ty bílé pruhy, kterým říkáme zebra, slouží pro bezpečný přechod chodců přes silnici. Auta zde musí dávat pozor a nechat chodce přejít. Zebra znamená bezpečné místo pro chodce. Mimochodem, já se jmenuji Alois a můj vnuk je Tomáš. Jak říkají tobě?“ Zebra se uklonila a řekla, že bohužel žádné jméno nemá.
„A můžeme tě pojmenovat?“ ptal se dychtivě chlapec.
„Chcete mě pojmenovat? To by znamenalo, že bychom byli přátelé?“ Dědeček a chlapec dali na chvíli hlavy dohromady, za chvíli se k ní otočili zpátky a dědeček slavnostním hlasem prohlásil:
„Milá zebro, rádi bychom tě pojmenovali Nuit, což znamená francouzsky noc. Zároveň bychom se rádi stali tvými přáteli a budeme tě chodit navštěvovat do parku.“
„A nezapomeň jít zpátky po zebře!“ dodal vesele chlapec. Zebra se po dlouhé době vesele usmála, nechala se podrbat a vyrazila zpátky do parku. Po zebře, samozřejmě.

Dědeček s vnoučkem skutečně chodili každý den zebru navštěvovat. Nosili jí pamlsky, vyprávěli jí o životě lidí, nosili jí encyklopedie o Africe a četli jí o zebrách. Zebra, tedy vlastně teď už zebra Nuit, se čím dál tím více usmívala a každý den se jí objevil jeden světlý pruh.

Jednoho dne ale přišli dědeček s vnoučkem velice smutní. Když se jich Nuit ptala, co se stalo, musela si vyslechnout moc smutný příběh o jednom kamarádovi Tomáše, kterého srazilo auto, protože přecházel přes silnici v místech, kde není široko daleko jediný přechod. Tomášův kamarád by měl být za pár dní v pořádku, ale to místo bude i nadále pro děti nebezpečné.

Nuit celá událost také trápila a rozhodla, že se půjde na to nebezpečné místo podívat. Když tam přišla, viděla rychle projíždějící auta, opodál si hrající děti, pár louží a opravdu, nikde nebyl žádný přechod. Jak se tak Nuit rozhlížela, blížila se k silnici holčička. Nešťastně se rozhlížela, ale žádné auto jí nepřibrzdilo, aby mohla bezpečně přejít. Najednou zahlédla svůj odraz v louži a zjistila, že už opět vypadá jako zebra. Ani chvíli neváhala a přiblížila se ke kraji silnice. Jakmile ji auta spatřila, zabrzdila a zebra bezpečně převedla holčičku přes silnici. Ta poděkovala a odběhla si hrát s dětmi. Zebra se cítila ještě lépe a její pruhy bíle zářily na dálku.



Od té doby dělá Nuit společnost dětem na hřišti a převáží je bezpečně přes ulici na svém hřbetu. Vždyť je to přeci zebra a ty jsou bezpečným místem chodců na silnicích. 

čtvrtek 25. července 2013

Experiment s kofeinem vol. 1

Před nějakou dobou jsem si na Twitteru založila účet s názvem Podšálek. S jedním účelem - psát o kávě. Zajímavosti, fakta, vtípky, tipy na dobrá místa.

Když se mi tam sešlo ke stovce lidí, kteří to četli, řekla jsem si, že by bylo fajn to nějak oslavit. Možná trochu bláznivě a rozhodně to neměla být oslava bez kofeinu. 100 lidí, tak proč nevypít za den 100 gramů kávy? To je asi 13 espress. Pár mužů remcalo, že to přece nic není. Jo, silácký kecy drsnejch chlápků na internetech, kteří vypijou denně 20 espress, pak skočí na svého bujného oře, projedou se po svých statcích plných Ferrari, šéfa maj děsně na háku a domů můžou přijít kdy chtěj, protože jim maminka tu večeři ohřeje i v půl deváté večer během reklam v seriálu. Všichni to známe a všem nám z toho vlhnou kalhotky, to je jasný.
Nicméně to lehce otřáslo i mým chlapáctvím a protože pořád trvám na tom, že jsem "starej pankáč", a na tenhle okamžik trénuju už několik let, řekla jsem si, že to prostě zkusím vypít co nejrychleji, jako třeba během tří hodin.
Dnem na pokus jsem si určila neděli. Relativně žádná práce, jen by to chtělo uklidit, takže ideální příležitost udělat ze sebe králíčka Duracella na koksu. Probudila jsem se docela unavená a s bolestí zad, takže jsem se na vyšší dávku kofeinu těšila o to víc.




Použitá káva: Brazil Santos
Datum pražení: 11.7.2013
Den pokusu: 14.7.2013
Použitý stroj: Gaggia classic
Použitý mlýnek: Nemox Lux
Připadalo mi v rámci úspory času jako dobrý nápad pít to pěkně po dvojitu. Takže 15 gramů kávy do výsledku cca 60 mililitrů. Krása. První dvě tam dám rovnou a jdu si dát sprchu. Další dvě, to už mám za sebou 60 gramů a jdu zkoušet to uklízení. Zatím nepozoruji žádné vedlejší účinky jako je bušení srdce a podobně, takže ještě jedno. Mám myčku, ale nádobí meju asi po třech letech v ruce. Protože se mi chce. Není to špatné, ale rozhodně si pořád nepřipadám jako veverka na amfetaminech.
Takže další. Bolest v zádech nepolevila, navíc na mě začíná jít únava. Natahuju se na gauč. Začínám se klepat, Je mi to divné, tohle není kofeinově netrpělivý třes. Tedy rozhodně ne jenom to. Beru do ruky teploměr. 38,5°C. Ach, super. Ty záda... To asi nebude, že bych špatně spala, nebo mě někdo skopal, ale ledviny. Jupí.
Tak změna plánu, místo dalšího espressa si beru paralen a mizím pod deku. Abych to zkrátila, teplota šla přes 39°C a byla z toho krásná jízda na pohotovost v jednu v noci. Zánět ledvin, antibiotika, horečka nedělní noci, paralen párty se zastávkami na ledové sprchy a halucinace.
Závěrečná poučení z příběhu?
1. Meze jsou v noci, pokud jsou mokré, nebezpečně studené i v létě.
2. 75 gramů kávy v žíle zánět ledvin ani horečku nevyléčí, ale na chvíli to oddálí totální smrt.
3. Možným nežádoucím účinkem antibiotik Augmentin je to, že vám z černá jazyk a bude se zdát ochlupený!
4. Během užívání antibiotik a horeček, se může stát, že vám bude káva vyloženě nevonět. Tím nastává paradoxní situace, kdy jste v deficitu kofeinu a ukrutně vás bolí hlava a potřebujete kofein, ale jste rádi, když do sebe dostanete 2 gramy hroznového cukru.
5. Už se těším, až bude mít Podšálek 200 lidí..

středa 26. června 2013

Cibetková káva

Některé ženy dostávají od svých ctitelů květiny. Mně před pár dny přišel malý balíček, ze kterého vypadl malý sáček s cibetkovou kávou... Kofeinoví maniaci již vědí.

Cibetka (luwak) je taková malá, roztomilá noční šelmička, která si na Sumatře, Jávě, Bali a Indonésii zpestřuje svůj jídelníček zralými třešinkami kávovníku, které nekouše a vlastně ani netráví. Cestou v jejím trávicím ústrojí se pouze rozloží dvě ze čtyř slupek zrna. No a zatímco cibetka lupá červené plody, za ní už lupou lesem, polem, džunglí, trávou sběrači, kterým nejde o zralé, červené plody kávy, ale o ta zfermentovaná, napůl oloupaná zrna. Ty se pak očistí, oloupou se zbylé dvě slupky, nechají se vysušit, za mrzký peníz se prodají nám snobům a my snobové ji za naopak hodně velký peníz kupujeme (nebo dostáváme).IMG_20130530_091525.jpgimg20133005.jpg
Můj názor na cibetkovou kávu byl vždy poměrně jasný. Velká zajímavost, kterou bych někdy ráda ochutnala, určitě bude dobrá, ale velký podíl na téhle kávě má marketing. Zvířátko s pohledem afrického sirotka, dojemný příběh o ručních sběračích, pečlivém výběru zrn a šťastné Indonéské rodině, která posbírala kilo zrn a pošle svou pátou dceru do školy, pokud ji teda neadoptuje Angelina Jolie včetně malé cibetky- to je jasný tahák na naše peněženky. Ale proč by ne. Na cibetkách je mi sympatická jedna věc, jsou tvrdohlavé. Pokud byste si jich chtěli pár pochytat, cpát do nich plody a jen pak posbírat zbytky, tak nepochodíte. Cibetky v zajetí totiž kávové plody odmítají, takže máte smůlu.

Do nebe se vynáší chuť této kávy, ale i s tou chutí to máte složité. Protože jako u každé jiné kávy záleží na tom, z jaké oblasti je, jak kvalitní je ten plod, který si cibetka dá, jestli si k té kávě dala tlačenku s česnekem octem a cibulí nebo celý týden jedla jen plody maliníku a hvězdný prach. A samozřejmě na tom, jak se dál zpracuje... Usuší, dopraví, upraží a připraví do šálku.IMG_20130508_180656.jpg
Můj sáček s Cibetkovou kávou přišel z pražírny Honzova káva a byla vážně pražená před pár dny, navíc neprodyšně zatavená v sáčku s aroma ventilem, takže si dovedete představit to nadšení, jásání a skákání kolem stolu. Snažila jsem se krotit, znáte to, když máte o něčem představy, jako o tom nejlepším na světě ještě dřív než to zkusíte? Ideální cesta ke zklamání. Zachovávám tedy chladnou hlavu a myslím na všechny ty kávy, co už jsem letos pila, včetně té, se kterou letos barista vyhrál na soutěži barista roku a utírám násypku mlýnku.
Po otevření a očichání sáčku si říkám, že to bude asi síla. Káva voní poměrně výrazně a tak nějak..kořenitě, vlhce. I výsledné espresso je docela výrazné, jsem poslední dobou namlsaná z jemných, Jihoamerických káv, takže tohle bude asi kopanec.  Nakonec to není tak hrozné, je to vážně výraznější, ale není kyselá ani trpká, spíš dřevitá, karamelová... kořeněná. Nicméně nejvýraznější složkou chuti této kávy je to, že víte, že pijete takovou vzácnost. Kdybych nevěděla, že piju tu nejdražší kávu na světě, poznala bych to? Asi ne.
Piju druhý šálek, tentokrát jako cappuccino a je to výborné, kořenitá chuť jde s mlékem dohromady skvěle. Pokud máte doma kávového maniaka, je to naprosto perfektní dárek k narozeninám, Vánocům, výročí, nebo pokud nevíte co z penězi, pak je ranní cappuccino z Cibetkové kávy jasná volba. Jen si kolem vystavte obrázky té "vaší" cibetky, aby měli jasno i ostatní.
Mám hroznou radost, že jsem měla možnost tuhle kávu ochutnat, byl to rozhodně zážitek. Posílám pozdrav neznámému pánovi a cibetkám, co to pro mě... nu ano, vykadily. 

pátek 28. prosince 2012

Jak si užít Silvestr


Nejvyhajpovanější den pro párty. Už to samo o sobě je jasná předzvěst akce roku. Ti, co přes rok nepijou, získávaj náhlý vnuknutí, že tohle je ten správnej den pro vystoupení z řádu anonymních abstinentů. Řady anonymních alkoholiků zas získávaj pocit, že na Silvestra musej a klepou se jim ruce už od druhýho svátku vánočního. Laciný princezničky maj zas z časopisů omílanou mantru, že na Silvestrovkym večírku se maj odvázat, ať už to znamená cokoli. Proto přinášim návod pro všechny sociální nuly, který nevědí, za kterej konec maj tenhle večer čapnout.

Vyberte si tu nejvyhajpovanější akci ve vašem městě. Všechno, co obsahuje v názvu Odvažte se, sklenka sektu zdarma, čepička a konfeta ke každému patnáctému drinku nebo elegantní kbelík na zvracení zdarma k vaší vstupence, je zárukou báječné zábavy a neopakovatelných zážitků. Zdá se vám vstupný předražený? No, tak myslete na všechnu tu neopakovatelnou zábavu, a že už nechcete bejt alespoň dnes sociálním lůzrem, jasný?

Řekněte holce z vedlejšího kanclu, ať jde s váma. Když vás pošle někam, zkuste to znova na Silvestra asi v pět odpoledne. Její frajer už je dávno zlitej nebo uhořel při sestavování domácího ohňostroje a ona bude svolná ke všemu. Pro holky z vedlejšího kanclu: Nedělejte krávy, před deseti lety jste vypadaly líp. Nepodceňte přípravu. To platí hlavně pro dámy. Jste během roku decentní v oblékání i líčení? Jak praví každej správnej ženskej časopis, krátká sukně, rudá rtěnka a modrofialové stíny s třpytkami jsou to pravé. A ženské časopisy mají vždycky pravdu.

Pak už je to snadný. Jděte na párty, začněte pít. Pokud nemůžete pít, vemte si víc těch pilulek, co vám předepisuje váš doktor, dokud se nebudete cejtit jako Marilyn Monroe ve svojí zlatý éře. Pak začněte pít. Kombinaci léků a alkoholu doporučují slavné ženy v každé době.

Pohádejte se s vaším doprovodem. Přede všema, protože všechny to bude hrozně zajímat. Dejte si další drink. Rozplačte se před barmanem, zatímco váš doprovod zvrací na toaletě nebo do kbelíku zdarma. Vyprávějte všem o tom, jak byl váš život těžkej. Nebojte, DJ vám do toho pustí Macarenu, a když budete mít štěstí, bude to macarena v remixu z roku 2001 a to je ten správnej hudební podklad pro párty roku. Vyspěte se s údržbářem, uklízečkou, nebuďte vybíraví, nikdo nechce být poslední den roku sám a štěstíčku je potřeba jít naproti.

Za úspěšného Silvetra můžeme považovat každý, ze kterého se vrátíte domů do tří dnů bez spodního prádla a důstojnosti. Přípustné varianty jsou také stání fronty v lékárně na Postinor, dobrovolné přihlášení se k léčbě alkoholismu, vidění konce světa a přidání se k Jehovistům, které jste potkali cestou domů a teď jim vaříte ranní čaj.

Nezapomentulný Silvestr vám přeje Zu a Chloroform. Zaručená balicí technika již od roku 1831.

pátek 9. listopadu 2012

Jak jsem byla běhat

Běhání je strašně prospěšný. Běháním vyběháš všechny křivdy. Když doběhneš, dostaví se pocit štěstí. Bla, bla, bla, všichni to známe a nikomu se nám do toho nechce, ale když jsem včera chtěla udělat něco pro sebe prospěšnýho, zbavit se jedný křivdy a cejtit trochu toho štěstíčka, vylovila jsem ze skřině oblečení ve kterym by se dalo běhat a že jako jo.

Oblečení mám, ale běhat začátkem listopadu po městě jen v ponožkách (i když byly s vlaštovkama, abych jako pořádně letěla) neni úplně dobrej nápad. Přece se v mejch skoro padesáti párů bot musí něco najít. Boty co maj podpadky vyloučim rovnou, protože jsem moudrá žena a vím, že ačkoli v nich běhat dokážu, k teplákům se moc nehodí. Nakonec se jako nejvhodnější kandidát ukážou Conversky se Supermanem, protože Superman taky lítá jako vítr a ty boty jsou vysoký až ke kotníkům, takže... jako ta bezpečnost zdraví. Nebo tak něco. Pečlivě si je zavazuju, abych si někde po cestě nezakopla o tkaničku a naprosto zapomínám na mojí přirozenou trdloidnost a to, že já nikdy nezakopnu o tkaničku nebo o náhle se vynořivší kočku ze křoví, která si lehne pod moje nohy nanosekundu před dalším krokem. Ne, já zásadně zakopávám na dokonale rovných a přehledných úsecích a vrážím do skleněných dveří na fotobuňku.
Jo, co je teda hodně důležitý, sluchátka a abych z nich hrála muzika. Ona možná ani hrát nemusí, ale mám pocit, že jogger bez sluchátek je jen uřícenej člověk dobíhající poslední vlak na Kamčatku. Kapucu na hlavu, pro jistotu a povzbuzovačka... to dáš, Fufu! Po první minutě odhazuju plíce, co taky s nima, když nestíhaj, po druhý zahazuju slezinu, protože taky nestíhá. K prvnímu semaforu už dobíhám jako uřícený cosi. Asi oddechuju hodně nahlas, protože se na mě všichni otáčej. Nevim, neslyšim se, ale ukazuje to další účel nahlas puštěný muziky při běhání. Kolem plaveckýho bazénu a do stromovky. Proti mě jde malej chlapeček a rozplácne se na naprosto rovnym povrchu a začne vřískat že to přehluší i moje odhlučněný sluchátka. Žabař! Na takovym krásně rovnym chodníčku se rozplesknout. A ještě takhle ječet. Nechápu, jak může někdo na takovym... Plesk! Jasně, rovnej a přehlednej chodníček, to se musim taky vyválet. Ječela bych jako ten malej kluk, ale pani s dvouma igelitkama na mě kouká fakt divně, tak řeknu jen kouzelný slovíčko (3x rychle za sebou kurva) a pokračuju. Samozřejmě nesmí chybět srážka s cyklistou. Von bez světel, já taky zrovna nemám čelovku na hlavě.
Jo a ty kecy o tom druhym dechu? Jo, tak to sou fakt kecy. První sem ztratila po minutě a druhej se neráčil dostavit ani po dvaceti. Otáčim to, třeba se se svejma plícema shledám někde na zpáteční cestě. Plesk! Tentokrát ne na chodníček, ale do náruče skejťáka. Mnohem lepší. Pardon! Ne, ty promiň. Hihihi. Sbírá mě, říká, že hezky běhám a jestli mu dám telefon. eeee, jistě, ale já ho nechala doma. Jo jako číslo? 155. Ne, to je záchranka! Když si vzpomenu jak se menuju a jaký mám telefonní číslo, běžim dál. Blbý je, že jsem v nějaký třicátý minutě a před očima mám už jen nějaký mžitky a hvězdičky a zoubkovou vílu, duhu a kytičky, že ani nevim, jak vypadal.
Už to mám domů jen pět minut, dvě minutý, jupí, už tam budu. Plesk! Tenhle vobrubník tady nebyl! Dobíhám k baráku, dopadám na popelnici, málem jí na sebe převrhnu, naštěstí se dneska vyvážely. Za popelnicí se krčej moje plíce se slezinou a pomlouvaj mě, že tohle fakt nemaj zapotřebí.
Takže výsledky? Odřený kolena, jedno telefonní číslo nevim komu, ověření, že jsem furt trdlo, co neumí chodit, natož běhat po rovnym povrchu, naraženej palec, vyděšení pokojných občanů s igelitkami, naštvaný plíce a slezina, do zámku se trefuju dýl než když mám v krvi flašku čistýho šarmu, prostě super večer.

pondělí 17. září 2012

Jak jsem se učila vařit kafe

Že jsem úchyl na kafe a podstatnou část mojí tělní tekutiny tvoří právě kafe, jsem se už asi svěřila. Není to se mnou tak zlý, jen prostě ráno vstanu, dojdu ke svý mašině radosti, udělám si 2 cappucina, vypiju je a pak otevřu oči. A tak nějak probíhá celej můj den. Chutná mi to, je to zvyk a prostě mi to chutná, je to můj antidepreservativ, takže řeči stranou, čerstvě upražená, namletá, pod tlakem prohnaná do objemu 35 ml během doby 25 vteřin.. ua, moment, jdu si pro kafe, strejček Pavlov by ze mě měl radost.

Tak kde jsme to.. jo, měla jsem v prosinci narozeniny a protože mám prostě a jednoduše nejlepší kamarády, tak mi kromě nepřekonatelný oslavy s balónkama, bublifukama, Audrey Hepburn dortu a bláznivýho večírku a dárků dali poukaz do baristickýho tréningovýho centra (bootcamp pro ty lidi co vám v kavárně dělaj kafe).

Těšila jsem se dost, ale nervózní byla taky, jezděj tam totiž samý kavárníci a já se svým domácím vařením kafe na obyčejnym DeLonghi? No proč ne, žejo. Cesta do Práhy dlouhá, hledání výcvikovýho tábora pro baristy taky, ale nakonec to vezmu po čuchu a dorazím do místnosti, kterou lemuje několik naprosto dokonalých profesionálních strojů a kafe kam se podíváš.

Začínáme trošku teoretickou nalejvárničkou, jak se co a kde sází, pěstuje, sbírá, suší, loupe, praží, mele, balí, vozí, rozbalí, mele, pěchuje, tlakuje, protýká, podává, ochutná, pije, platí, nashledanou. Pán nám průběžně hází na stolečky čerstvý espresso.
Jo, tak to mě baví! Degustace kafe, zhodnocení, další srky života.
Kolikátý? Nevim, piju všechno. Poctivě i za ostatní, který už koulej očima, ale já v tomhle bohužel nemám záklopku. Někdo neví, kdy už si nemá dávat další vodku a já zas nevim, kdy už si nemám dávat další kafe, takže po pár hodinách se mi chce křičet, ať mi někdo píchne adrenalin na uklidnění.

Mám prázdnej hrneček, moment, doplníme.

Po krátký pauze se vrháme na praktickou přípravu. Blížím se k tý obrovský nablejskaný mašině, slušná kočkolapka na ty co maj kafe rádi.
- Kolik takovej stroj stojí?
- No, tak 250 000. Ale vám bych vymyslel nějakou slevu.
Tak to je ovšem výzva.

Moje první „profi“ espresso. Hmm, povedlo se mi. Moje první „profi“ cappuccino. A druhý, třetí, latté. Zkoušíme latté art. To je takovýto jak uděláte cappuccino a mlíkem do toho namalujete obrázek. Srdce, rozetu, borci uměj ledascos. Já se nechci chlubit, ale v malování mlíkem jsem hodně dobrá. Jsem mistr abstraktních obrázků v šálku kávy, kdo je víc?

Pak už jen zkouška, kterou jupíjájej projdu a dostanu certifikát na kterym je moje jméno a italsky napsáno, že umim vařit kafe.

K čemu mi to bude? Tak jednak mám spotřebu jako menší kavárna, tak ať to má nějakou úroveň, ne? Spoustu detailů teď dělám jinak. A pak si třeba nechám zvětšit prsa a budu dělat osobní asistentku nějakýmu panu řediteli. Nakrucovat se a vařit kafe.

Prej bych měla ubrat kafe, že mi pak nebude tolik hrabat. Tak to pardón, to se mi zdá jednodušší přestat dejchat.
Jdu teď s Pavlovem na kafe, musíme probrat to slintání.