neděle 9. července 2017

To temný není realita

Musím vstát, hlavně nesmím zůstat ležet, musím se zvednout, musím vstát z té postele. To temný není realita.
Když po dvou hodinách od zazvonění budíku konečně opravdu vstanu, je to největší úspěch toho dne.
Vím, co se děje, už to tady párkrát bylo, ve 14, v 17 a naposledy ve 23 letech. Dobrý je, že ty intervaly se prodlužují. A dobrý je, že vlastně už vím, co s tím dělat. Ale taky vím, že to nebude vyřešené lusknutím prstů. To temný není realita.

Zacyklila jsem se v myšlenkách a nedokázala to včas ubrzdit. Asi je celkem jedno, co je to za myšlenky, ale jsou temné a mají tendenci se prohlubovat nesmyslnými směry. Výsledkem je šílená únava, paranoia, strach. Terapeut? Ne, zatím ne, nic ve zlém, ale já se prostě nechci měsíce hrabat ve starých sračkách s člověkem, kterého neznám. Třeba na to dojde, ale zatím to zkouším po svém. Zkouším to, co mi zatím vždy pomohlo. To temný není realita.

Musím vstát, nesmím zůstat ležet. Jde na mě pláč. Dobře, tři minuty breč. Ale dýl ne. Rozdýchej to. To temný je jenom ve tvojí hlavě, to není realita. To temný není realita.

Ideální den je 7-7,5 hodin spánku, pak práce, sport, učení, večer přečíst čtvrt knihy, nebo s někým vypít čtvrt sudu vína. Teď trávím v posteli o 2-3 hodiny víc času, další dvě hodiny padnou na zírání do zdi a uklidňování se. Takže stíhám jen práci a večer se zmůžu na seriál, nebo film, který už znám. I můj karpální tunel mi naznačuje, že by neškodilo ubrat s prací. Dobře, budu přes léto méně pracovat. To temný není realita.

Mám ráda svoje normální, odvážný a trochu pitomě Mirandovský já, který toho dělá hodně, všechno chce zkusit a lidi po setkání s ním mají strašně dobrou náladu. Ta holka mi chybí a vím, že nechybí jen mně. Ta holka je teď zahrabaná v nánosech dek, blbostí a posmrkaných papírových kapesníčků, ale je tam, jen teď potřebuje svojí pomoc. A možná i tvojí. Věřím, že když na to nebudu sama, zvládnu to o něco rychleji. Ta holka se vrátí. Tohle je realita.

Ještě bych potřebovala, aby mi ráno někdo zavolal, abych líp vstávala. To temný není realita.

čtvrtek 6. července 2017

Zklamávám

Zklamávám sama sebe milionem drobností.
Zklamávám svoje kamarády. Záměrně. Ruším setkání a čekám, kdy se na mě kdo konečně vykašle.
Svýho kluka se po miliontý ptám na ty samé nesmysly a čekám, až mi řekne, že jo, že mám pravdu, že mě nesnáší a vlastně se mnou vůbec nechce bejt.
Zklamávám svojí kočku. Kupuju jí i kapsičky, který nemá tak moc ráda a čekám, kdy se konečně natrvalo odstěhuje k sousedce, co má ty dobrý granule. Zatím to neudělala. Zatím to neudělal nikdo z nich a já nechápu proč.

Čekám, kdy mě někdo z nich opustí, kdy někomu z nich dojde trpělivost a dost je v tom podporuju.
Jo, dementní.
Jsem zklamaná sama ze sebe a vím, že mě bolí hrozně moc věcí, jenže nevím, co to je. Jen to tuším a vím, že jsou to věci, ve kterých se fakt hrabat nechci. Radši čekám na někoho, kdo mi ublíží teď, abych mohla tu hlubokou, nepublikovatelnou bolest přesměrovat do něčeho konkrétního. Mít uchopitelný problém, na který se to může hodit.

Zklamávám sama sebe tímhle srabáctvím. Vím, že ty dávný a hluboký bolesti jsou mnohem větší, než zjizvená tvář a přiznané vzpomínky, je toho víc, než sama tuším. Nechci si vzpomínat. Nechci se v tom hrabat, chci normálně žít, ale nevím, jak se zbavit tý temnoty v hlavě, která se dere na povrch jen ve výkřicích "tak už mě taky konečně opusť!"

čtvrtek 15. června 2017

Důležitost příběhu

Odmalička jsem řešila, co bude, až se večer vrátím ze školky a později školy. Kdo a jak mi zase ublíží? Bude řev? Budou nové jizvy? A budou moje, nebo někoho jiného? Bude se mnou někdo mluvit? Musím být neustále ve střehu, protože nevím, co odkud přijde.

A když jsem v zájmu zachování sebe sama utekla, tak to zdaleka neskončilo, musela jsem se o sebe postarat, mít kde bydlet, co jíst, a protože jsem už tehdy byla cílevědomý a na sebe přísný pako, chtěla jsem toho dělat co nejvíc, co nejvíc se učit a stihnout všechno dohnat.

Věděla jsem, že díky tomu, v čem jsem vyrůstala, jsem hrozně pozadu, cítila jsem to. Nikde jsem nebyla a i když jsem chytrá, nestudovala jsem. Nikomu jsem neříkala, z čeho pocházím, protože jsem nechtěla ničí lítost a úlevy, nechtěla jsem, aby lidi říkali "Na to, co má za sebou, je dobrá." Chtěla jsem, aby to bylo: "Je fakt dobrá." Bez podmínek.

Můj mozek je docela schopnej, ale i na něj byly tři práce, samostudium a čtyři hodiny spánku denně už trochu moc a věnoval mi spánkový paralýzy. Bylo potřeba zvolnit, jenže tím se člověk snadno dostane do toho druhého extrému, kdy nedělá skoro nic a fakt se za to nemá rád.

Pořád mám pocit, že jsem hrozně pozadu a pořád jsem na sebe hodně tvrdá a pořád mám strach, že nebudu pro nikoho dost dobrá. Možná proto, že jsem nikdy neměla čas se zastavit a podívat se za sebe, jak strašně daleko jsem došla. Svoje schopnosti dokážu ocenit jen skrz ostatní. Jenže ostatní neznají celý příběh, nemají kontext. Já nikdy ani nechtěla, aby ho znali, protože jsem nestála o lítost, ale nedocházelo mi, že moje hodnota se právě od toho příběhu odvíjí.
Že i přes všechnu destrukci, ve které jsem vyrůstala, jsem konstruktivní a optimistickej člověk. Že přes to, kolik odmítnutí jsem prožila a že jsem žádnou rodičovskou bezpodmínečnou lásku nikdy nezažila, věřím na ní.

Mám svoje strachy a někdy hrozně zbytečně plaším, ale věřím, že mě může někdo milovat, protože jsem dost zajímavej objekt. Celý svůj dospělý život jsem se snažila od svýho životního příběhu odstřihnout a vybudovat si novej, vlastní, podle toho, na co mám reálně schopnosti, jenže ono to asi úplně nepůjde, protože vždycky budu narážet na třecí plochy těch dvou životů. Nevím, jestli vyprávění mého příběhu k něčemu bude, ale kdyby se ten příběh nestal, možná bych nebyla tak paličatě nezdolná.

čtvrtek 28. ledna 2016

Klavír

Určitě to znáte. Jdete, ničeho si nevšímáte a najednou vás to praští. Vůně. Totální rozhození z vaší aktuální činnosti. Protože ať chcete nebo ne, musíte se zastavit a přemýšlet odkud tu vůni znáte. Vybaví se vám nějaké útržky vzpomínek, častějc spíš emoce, nálada s tou vůní spojená. Pokud v sobě vytěsňujete část života, některý vzpomínky, byť třeba nechtěně, může vás pak jedna pitomá vůně naprosto rozhodit. Připomenout to, o čem jste ani netušili nebo na to nikdy nevzpomínali.

Ten klavír vypadal neškodně. Ale ta vůně.

Kousek od našeho domu bydlela v řadě udržovaných domků kamarádka. Jméno už si fakt nepamatuju, třeba Hanka, měla dlouhý kaštanový vlnitý vlasy a byla starší než já, už chodila do školy, zatímco já se pořád plácala ve školce. Měla krásnou maminku a velkýho tatínka a já k nim hrozně ráda chodila.
Vonělo to tam úplně jinak než u nás. Takový ty gumový zvířátka co se daly do vany a ony se tam pod tou teplou vodou rozpustily, udělaly pěnu a krásně to vonělo po celým bytě. A taky klavír. Černej s vysokým leskem, kolem kterýho jsem chodila obloukem, abych ho náhodou nerozladila nebo nepoškrábala. Maminka Hanky si čte.

"Co to čteš? An-na Ka-re-nina?"
Zalapala po dechu.
"Ty umíš číst? Jak je to možný? Kdo tě to naučil?"
"Mám doma kostičky s písmenkama a umim říkanku co je v knížce a ty písmenka vypadaj stejně."

Chvíli si mě prohlížela, já rudla, sklopila oči, bála jsem se, co přijde, ticho nevěstí nic dobrýho, protože nikdy netrvá dlouho, to jsem věděla moc dobře. Natáhla ruku k mojí hlavě. Já instinktivně uhla a zakryla si hlavu rukama, ale ona mě pohladila, což mě vyděsilo ještě víc. Zvedla se a šla za Hanky tatínkem, po chvíli se vrátili, aby se mě zeptali, jestli se nechci učit s Hankou a hrát taky na klavír. Že bych mohla ťukat do kláves, který vyluzujou ty úžasný melodie? Pořád vyděšená, ale řekla jsem jo.

Četla jsem s maminkou Hanky knížky.

Anna Karenina je jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Nebejt tý vůně klavíru, kterej mi přišel dneska do cesty, ani bych si nevzpomněla, že jsem s ní přišla do styku už dávno před tím.

Hanky tatínek a někdy Hanka mě učili hrát na klavír, brzo jsem vydrnkala všechny ovčáky, ovečky, poupátka. Chválili mě. Byl to hrozně zvláštní pocit. Poprvý ve mně začalo růst něco jako hrdost, sebevědomí, důvěra k někomu dospělýmu, pocit že na vás někomu záleží.

"Už je pozdě, pojď, doprovodím tě domů."
Světlo na chodbě nesvítí, zvonek, podruhý, potřetí, nic. Až se konečně otevřely dveře a s nima i objekt mojí úzkosti. Tohle rozhodně není vůně gelových zvířátek, co v teplý vodě udělaj pěnu.
"Přivedl jsem vám Zuzanku domů, už i večeřela. Víte, že umí číst a je moc talentovaná i u klavíru?"
"Hm, dík. Padej dovnitř."
Poslední pohled na Hanky tátu. Usmál se na mě povzbudivě, snažil se, ale bylo to spíš zoufalej pokus o dodání trochu síly.
"Ahoj strejdo."
"Ahoj Zuzanko, zítra přijdeš zas hrát, viď?"
"No tak to určitě. Motat holce hlavu klavírem v nóbl baráku. Já jí to z tý hlavy zas dostanu, to se neboj. Stejná jak její matka, taky by furt jen četla a teplá večeře nikde. Kráva zasraná. Na mě si vyskakovat nebude."

Dveře se zabouchly. Tma, ale ne ticho. Ne klid. Ne pohlazení. Ne láska. Ne klavír.

Ležim tu s hlavou na klavíru, protože voní stejně jako ten, na který jsem drnkala ty ovčáky. Jako to, u kterýho jsem se nemusela bát každýho prudkýho pohybu. Jako to, u kterýho se nikomu nic nemohlo stát.
Jako malá jsem nebrečela, ale co by to bylo za klavír, aby nezvládl pár slz za tu malou holku a za ty cizí rodiče, jejichž jména si nepamatuju, ale zpětně jim děkuju za to malý světlo.