Zklamávám sama sebe milionem drobností.
Zklamávám svoje kamarády. Záměrně. Ruším setkání a čekám, kdy se na mě kdo konečně vykašle.
Svýho kluka se po miliontý ptám na ty samé nesmysly a čekám, až mi řekne, že jo, že mám pravdu, že mě nesnáší a vlastně se mnou vůbec nechce bejt.
Zklamávám svojí kočku. Kupuju jí i kapsičky, který nemá tak moc ráda a čekám, kdy se konečně natrvalo odstěhuje k sousedce, co má ty dobrý granule. Zatím to neudělala. Zatím to neudělal nikdo z nich a já nechápu proč.
Čekám, kdy mě někdo z nich opustí, kdy někomu z nich dojde trpělivost a dost je v tom podporuju.
Jo, dementní.
Jsem zklamaná sama ze sebe a vím, že mě bolí hrozně moc věcí, jenže nevím, co to je. Jen to tuším a vím, že jsou to věci, ve kterých se fakt hrabat nechci. Radši čekám na někoho, kdo mi ublíží teď, abych mohla tu hlubokou, nepublikovatelnou bolest přesměrovat do něčeho konkrétního. Mít uchopitelný problém, na který se to může hodit.
Zklamávám sama sebe tímhle srabáctvím. Vím, že ty dávný a hluboký bolesti jsou mnohem větší, než zjizvená tvář a přiznané vzpomínky, je toho víc, než sama tuším. Nechci si vzpomínat. Nechci se v tom hrabat, chci normálně žít, ale nevím, jak se zbavit tý temnoty v hlavě, která se dere na povrch jen ve výkřicích "tak už mě taky konečně opusť!"
Žádné komentáře:
Okomentovat