úterý 25. července 2017

Eeey makaróny v hlavě


Napsalo mi dost lidí, že se mám jít léčit. Děkuju za starost, ale já nemám klinické deprese a nikdy bych se neodvážila tuhle hroznou nemoc bagatelizovat. Mé příčiny jsou spíše vnější, byť nesené od raného dětství. Párkrát za život jsem prostě zažila slušnou emo párty ve svojí hlavě.

A vím, že nejsem jediná. Moje hlava je kombinace veliký citlivosti, empatie, špatného dětství a do toho zbytečně vysokého IQ, které potřebuje všechno pochopit. V normálním stavu je to kombinace, za kterou jsem vděčná.
Jenže občas se tam někde něco zasekne, přeskočí to o jedno ozubený kolečko a mozek začne dostávat tolik raněných citů a vzpomínek ke zpracování, že to přestane zvládat, začne házet chybový hlášky, mezi něž patří "ty mě nemáš rád!" "Nic nemá smysl!" a moje moc oblíbená "Nikdo mě nemůže chtít!"

Nejdůležitější je najít sílu zastavit to. Zní to jednoduše, ale je to to nejtěžší. Zajít za Djem celý týhle ujetý párty, ať tu muziku vypne. Jemu se samozřejmě nechce, protože je to přece skvěle rozjetá párty s akcí "sebenenávist ke drinku zdarma!"
Jakmile se to na chvíli zastaví, jdu po těch ozubených kolečkách až k místu, kde se to celý podělalo. To vyřeším. Nic jinýho. Protože to, co přišlo potom, nebylo relevantní, to vytvářel nefunkční systém, ne já.
S čistou hlavou analyzuju jen to, co se pokazilo. Někdy je toho víc a málokdy se to podaří napoprvé. Takže do té doby spouštím podpůrný systém. Alespoň trochu uberu z práce, protože potřebuju víc spát, jelikož půl noci stejně civím do zdi a hlavně stíhat ty dobré věci, co člověku pomáhají. Změna prostředí, sport, trávení co nejvíce času venku, omezení alkoholu, psaní deníku a tentokrát, poprvé... říct lidem kolem, že mi musí pomoct.
Tohle je ostatně dobrej filtr na lidi. Když s tebou zůstane někdo i přes to, že mu neustále verbálně i neverbálně říkáš, ať od tebe odejde, tak to asi nebude úplně kretén.

Proto se neodvážím říct, že mám deprese. Dokážu vystopovat konkrétní problémy a bolístky, dokážu dál pracovat, necítím dlouhodobou rezignaci a po nějaké době, usilovné práci a mnoha popsaných stranách deníku se vracím sama zpět. Neumím si ani představit, o kolik více práce se sebou mají lidé se skutečnou depresí. O kolik jsou hlasy v jejich hlavách temnější. Ten jejich DJ Děv(p)ka má odhlučněný sluchátka a jejich prosby o pauzu neslyší. Když je jejich DJ Děv(p)ka vidí válet se bezmocně na zemi, bere to jako pokyn k puštění nejnovějšího hitu "Nikdo tě nemá rád, eeey makaróny v hlavě."
Vám bych chtěla říct, že jste dost dobří tak, jak jste. Jste dost silní, abyste tomu pičusovi ta sluchátka skopli z uší a zařvali na něj, že že mu další hodinu hraní nezaplatíte. Neříkejte mu to sami, ale s co největší podpůrnou armádou, jakou můžete sehnat. A zkuste být ve svých požadavcích na pomoc co nejvíc konkrétní. Hodně lidí se bojí pomoct, když neví, co mají dělat. Bojí se , že ublíží ještě víc. Ale skoro všichni vám pomůžou, když jim řeknete, co potřebujete. A ti, co ne, tak ty nepotřebujete vy.


Hrozně moc děkuju klukovi, co se kvůli mně překonává, chodí za hranice svojí komfortní zóny a říká věci, co by normálně neříkal. Děkuju hrstce kámošů, kteří se nenechali odradit. Ještě mi není úplně dobře, ale dělám na tom.



Žádné komentáře:

Okomentovat